Vitorazsko (německy Weitraer Gebiet) je území na pomezí jihočeského Novohradska a Třeboňska a dolnorakouského Waldviertelu. Od 31. července 1920 je rozděleno mezi tehdejší Československo a Rakousko. Původním centrem území bylo dnes dolnorakouské město Weitra, známé pod českým jménem Vitoraz, od něhož je odvozen název území. Dnešními centry území jsou na české straně České Velenice, na rakouské Gmünd.

Rozdělení území

Na území Vitorazska, vymezeného zhruba tehdejším dolnorakouským okresem Gmünd o výměře 966 km², žilo k roku 1900 přes 63 tisíc lidí. Z toho se k německé obcovací řeči hlásilo 59 161 a k české obcovací řeči 4 119 obyvatel. Část tohoto území, tzv. Západní Vitorazsko (dnes rovněž nazýváno Vitorazsko) o rozloze 113 km² získalo Československo od Rakouska 31. července 1920 na základě Saint-Germainské smlouvy podepsané již 10. září 1919. Zbylá rakouská část území se tudíž do určité míry shoduje s územím moderního, zmenšeného okresu Gmünd.

 

Po skončení druhé světové války docházelo k vyhánění německého obyvatelstva z tehdejšího Československa za hranice do Německa a do Rakouska. V letech 1945-1947 toto nucené vystěhování postihlo zhruba tří miliony českých Němců, z nichž podstatná část žila právě v pohraničí. Odchod takto početného obyvatelstva za hranice pak způsobil, že se velká část českých pohraničních oblastí téměř vyprázdnila. Do uprázdněných domů v periferních oblastech republiky následně  přicházeli noví obyvatelé, ať již z českého vnitrozemí, ze Slovenska nebo reemigranti z jiných států.

Situace v pásmu podél státní hranice s Rakouskem a Německem se radikálně začala měnit po nástupu komunistů k moci v únoru roku 1948. Ve snaze zamezit útekům obyvatelstva před komunistickým režim do ciziny vzniklo tzv. hraniční pásmo. Protože v zakázaném pásmu nesměl nikdo bydlet, započalo vysidlování tehdejších obyvatel. Následkem přesídlení obyvatel v převážné míře na jaře 1952 zůstaly obce a osady v zakázaném pásmu opuštěné a tím přestaly fakticky existovat. 

Sílila především obava, aby vysídlené objekty nesloužily za úkryt osobám snažícím se dostat za hranice. 2. dubna 1952 vydalo předsednictvo ÚV KSČ usnesení, ve kterém bylo uloženo ministerstvu vnitra zajistit v zakázaném pásmu zbourání a odstranění všech budov a zařízení, pokud nebudou převzaty pro účely ministerstva vnitra nebo ministerstva národní obrany. A tak se přistoupilo podél státní hranice s Rakouskem a oběma německými státy (SRN a NDR) k demolicím opuštěných budov, které s většími či menšími úspěchy probíhaly až do roku 1960. V tehdejším politickém okrese Třeboň postihly tyto fatální události, tedy totální zánik, obce Nová Ves u Klikova, Kunšach a Krabonoš (částečně) a dále malé osady Blata a Rybné.